ENGLISH KATALOG

Příběh ztracení a touha znovunalézání
Litomyšl, kostel Nalezení sv. Kříže, 9. červen – 31. prosinec 2016

Madona z Osíka jako prvořadá umělecká památka, starobylý kultovní předmět a svědek současnosti

Mimořádnou událostí Smetanovy výtvarné Litomyšle v roce 2016 bude umělecká intervence v kryptě litomyšlského kostela Nalezení sv. Kříže. A to hned ve dvojím smyslu. Nepromění se totiž jen podzemní sakrální prostor, ale i vystavené unikátní umělecké dílo. Svůj dočasný domov zde totiž nalezne Madona z Osíka, nejstarší dochovaná řezba na našem území. Autorem výstavy je architekt Josef Pleskot, ten však neupravil jen „výstavní prostor“, ale opatřil vzácnou sochu i novou tváří, kterou sám navrhl.

Tajemství původu

Starobylá románská socha madony s dítětem byla objevena na podzim roku 2010 nedaleko Litomyšle ve vesničce Osík. Podrobný uměleckohistorický a materiálový výzkum ukázal, že se jedná o nejstarší dochovanou polychromo­vanou řezbu na našem území (vznik 990-1180). Tento unikátní kultovní předmět pocházející pravděpodobně z pomezí Francie a Švýcarska se ihned vepsal do širokého odborného, ale i obecného povědomí jako tzv. Madona z Osí­ka. Typově se řadí k trůnícím madonám s Ježíškem na klíně, k tzv. typu sedes sapientiae, trůnu Moudrosti. Téměř tisíciletý příběh tohoto unikátního předmětu osobní zbožnosti, navíc importovaný do českého prostředí z daleké ciziny, je prozatím zahalen tajemstvím a čeká na další bádání.

Ztráta tváře

Madona však na sobě nese jedno nepřehlédnutelné zranění z minulosti – chybí jí tvář. Pravděpodobně jí byla odťata v průběhu jedné z obrazoboreckých bouří, které se přehnaly i naší zemí. Socha tak na několik století ztratila svůj význam, vyprchal z ní život a vypadla z přirozeného místa, kam patřila. Přestala být úběž­níkem existenciálních proseb a úvah lidí, oknem do jiného světa, reprezentací transcendence a spojovatelem minulosti s věcmi budoucími.

Hledání tváře

Aktuální výstava této madony v Litomyšli je nesena touhou alespoň na něko­lik měsíců tento nepříznivý běh dějin zvrátit a opět do sochy vdechnout život a vrátit ji do jejího přirozeného sakrálního prostředí. Tento unikátní litomyšlský experiment, který překračuje jak tuzemské, tak i zahraniční zvyklosti prezentace podobných výjimečných děl minulosti, je současně velikým otazníkem nad tím, jak vlastně máme dnes nést dědictví vlastní minulosti. Je výzvou k přemýšlení a k diskusi.

Architektem výstavy a současně autorem hlavní myšlenky hledání nové tváře je Josef Pleskot, jehož jméno je již desetiletí s městem Litomyšl neoddělitelně spojeno. Odbornými garanty a spolutvůrci celého konceptu jsou profesor Jan Royt, prorektor Univerzity Karlovy, přední český znalec středověkého a raně novověkého umění, a Norbert Schmidt, vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK, který se dlouhodobě věnuje otázce oboustranného vztahu a živého působení starého a současného umění.


piaristický kostel Nalezení sv. Kříže v Litomyšli, v popředí rekonstruovaná budova Regionálního muzea a nově upravený parter, obojí podle návrhu AP atelieru Josefa Pleskota
foto © Pavel Vopálka


pohled do instalace
foto © Pavel Vopálka

Josef Pleskot

Architekt Josef Pleskot (* 1952), známý např. přeměnou Dolní oblasti Vítkovic v Ostravě nebo návrhem průchodu valem v Jelením příkopě na Pražském hradě, v Litomyšli působí od začátku 90. let. Navrhl zde bytové domy U Nemocnice, úpravu nábřeží řeky Loučné, ale také rekonstrukci zámeckého pivovaru, či Regionálního muzea a také nový parter Zámeckého návrší. Pro Galerii Zdeněk Sklenář zde vytvořil veřejný umělecký prostor „1 art pro umění“ a se sochařem Alešem Veselým spolupracoval na výstavě v ulicích města. V květnu 2016 byl jmenován čestným občanem města Litomyšl.


Architekt Josef Pleskot k hlavní myšlence výstavy říká: „Potřebuju silné obrazy, abych se udržel v dobré kulturní kondici. Já nejsem člověk, který by vyhledával poranění a deformace, člověk, který by si liboval v jakési estetice šrámů a ruin. Vznikla tedy myšlenka nové tváře, a to nejen této konkrétní sochy. Nejde totiž jen o tvář starobylé, vzácné sochy! V úkolu jsem viděl koncentrovaně i hledání tváře celé naší kultury a identity, která se nám v poslední době nějak vytrácí pod rukama. My sice dokážeme toto torzo analyzovat formálně i materiálově, někam ho zařadit, ale to vše jaksi bez přímého emotivního vztahu k tomuto konkrétnímu předmětu a myšlence, kterou reprezentuje.“

Jan Royt


Profesor Jan Royt celý záměr charakterizuje takto: „Má-li být Madona z Osíka vnímána nikoli jenom jako estetický objekt, ale také jako socha Bohorodičky, jejímž prostřednictvím putují modlitby věřících k Bohu, pak pokus o ‚navrácení‘ její hlavy, třebaže v tuto chvíli virtuální, je naprosto legitimní a žádoucí.“

Norbert Schmidt


A Norbert Schmidt společné přemýšlení doplňuje: „Litomyšl je město malé, ale přesto v České republice příkladné. Nikde jinde se snad do rozplétání složitého úkolu, totiž jak navázat vztah mezi starým a novým, konkrétně tedy do odvážných současných realizací v historickém jádru města, nepustili s takovou rozhodností a odvahou. Výstava Tvář vlastně jen na malém, leč exkluzivním příkladu románské madony s Ježíškem shrnuje to, co se zde už od začátku 90. let důsledně praktikuje. (…) Panna Marie se stala na celá staletí také projekčním plátnem, archetypálním obrazem panny, ženy i matky. Stala se inspirací pro umění a poezii, ztělesnění ideálu ženství té které doby. Postava Marie, tento mimochodem nejoblíbenější motiv v dějinách umění, zásadním způsobem ovlivnila celé naše západní chápání člověka.“


Výstavu Tvář v litomyšlském kostele Nalezení sv. Kříže nakonec zaklenul zvukovou instalací skladatel Slavomír Hořínka. Použil dunění a tep dnešního Jeruzaléma, které nahrál v místě, kde se podle tradice narodila sv. Anna, matka Panny Marie. Tento veskrze profánní zvuk je však autorsky přetaven, takže z hluku velkoměsta povstává jemně zářivý akord naděje, z hlasu páva volání racka a z dětského pláče a křiku zpěv plný radosti.




foto © František Renza